Stavební historie kláštera
Rajhradský klášter ve středověku
Historie areálu rajhradského kláštera sahá až do 9. století, kdy se zde nalézalo slovanské hradisko. Samotný rajhradský klášter byl pak založen pravděpodobně v polovině 11. století knížetem Břetislavem I., a to právě na jeho původním. Existenci slovanského hradiska dokládají nejen archeologické nálezy, o kterých se ještě zmíníme, ale i zachycení situace na plánech klášterního okolí z 18. století nebo nejstarší listiny vztahující se k Rajhradu. Jedná se o tzv. Břetislavovy zakládací listiny – falza datovaná do 13. století. Jak první zakládací listina vydaná Břetislavem I. roku 1045 v Praze (CDB I, č. 379), tak i druhá Břetislavova listina vydaná v Rajhradě v roce 1048 (CDB I, č. 381) zmiňují zaniklé hradisko, na němž měl být klášter vystaven. Podobou velkomoravského hradiska se zabývali nejen archeologové ve 20. století (Archeologické výzkumy: 1951 Jindra Nekvasil, 1960 Čeněk Staňa, 1986 Ludvík Belcredi a Josef Unger, 1993 Josef Unger.), ale také samotní benediktini. Minimálně od 18. století existovala v Rajhradě silná cyrilometodějská tradice, proto se v rajhradském hradišti předpokládala i existence velkomoravské církevní stavby, kterou měl podle tradice posvětit sv. Metoděj. Beda Dudík se ve svých dějinách rajhradského kláštera zmiňuje, že když se při stavbě nového klášterního komplexu odstraňovaly staré klášterní budovy, byly pod základy starého románského kostela objeveny ještě starší základy a mělo se jednat o základy právě této velkomoravské stavby.
Rajhradskému hradisku byl přisuzován velký význam, odborná literatura mu přikládala nejen funkci refugia, vzniklého koncem 9. století, ale také duchovního centra velkomoravského Brněnska. Podoba hradiska v okolí rajhradského kláštera se dříve vyvozovala z tzv. Anneisova valu objevujícího se na mapách v 18. století. Jednalo se o vymezení plochy nepravidelného tvaru s delší osou přes 500 m dlouhou, orientovanou SV-JZ, a s výměrou opevněné plochy větší než 12 ha (nejlépe je val patrný na mapách E6, P. d. 4 a E6, P. l. 2). Údajně mělo jít o pozůstatky velkomoravského opevnění. Orientace nalezených zemnic respektovala směr valu a akropole měla být umístěna v západní části pod klášterními budovami, která je na Annaisově plánu oddělena od ostatní plochy valem. Tyto valy obkružovaly v podstatě celý areál kláštera, tedy i jihozápadní část, kde je před 13. století doložena výrazná terénní deprese způsobená masivním odlesňováním vyšších poloh v souvislosti s kolonizací Rajhradu a jeho okolí – zpochybnění totožnost Annaisových valů s velkomoravským opevněním přinesly výzkumy Josefa Ungera z roku 1993, které jasně prokázaly, že Annaisův val nemůže být pozůstatkem původního velkomoravského opevnění, nejstarší kulturní vrstva je datována do první poloviny 13. století. Není jisté, co vlastně valy Anneisova plánu vymezovaly a ani archeologické výzkumy či srovnání s dnešní terénní situací nepřinesly výsledky.
O podobě raně středověkého Rajhradu ani podobě předrománského kostela nemáme žádné poznatky a ani přesná podoba pozdějšího románského kostela není známá. Gotický vzhled kláštera je znám pouze z jedné veduty a několika načrtnutých plánů kostela, i když se mezi plány v rajhradském archivu nachází i několik nákresů jednolodních i třílodních církevních staveb končícími apsidami. Při věži na severní straně stávala kaple (27 dlouhá a 13 m široká) později přestavěná. Kaple sv. Ondřeje stávala při dnešních hlavních dveřích. Na věžích bývaly plechové sochy sv. Floriana a sv. Háty.
Projekt Jana Blažeje Santiniho Aichela
Dnešní podoba klášterních budov vychází z projektu Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723), který se v Rajhradě poprvé objevuje v roce 1718, kdy je v pramenech zmiňován v souvislosti s přestavbou kostela v Ostrovačicích a dostavbou sýpky v nedalekých Rajhradicích. O dva roky později, v roce 1720, pověřil Santiniho tehdejší probošt kláštera Antonín Pirmus (1676–1744) vypracováním projektu na přestavbu kláštera i stavbu nového klášterního kostela. O přestavbě kláštera či o případné stavbě nového na „zdravějším místě“ uvažovali rajhradští benediktini již od konce 17. století. Stávající budovy rajhradského kláštera byly v této době dosti zchátralé a hrozilo jejich zřícení, protože bažinaté podloží narušilo i celkovou statiku budov. K modernizaci komplexu kláštera vedly rajhradské benediktiny také prozaické důvody, tímto způsobem se chtěli vyrovnat břevnovskému klášteru, pod jehož správu Rajhrad až do roku 1813 spadal. Břevnovský klášter byl v této době přestavován architekty Kryštofem a Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem a proto Antonín Pirmus pověřil přestavbou rajhradského kláštera neméně významného architekta – Jana Blažeje Santiniho Aichela.
V Rajhradu se v roce 1721 začíná zkoumat podloží a diskutovat o stavbě klášterního komplexu. Podloží dělalo starosti jak Santinimu, tak rajhradským benediktinům, i proto probošt Pirmus nechal zkoumat nejen podloží pod starým kostelem, ale dal také zbořit stavbu raně barokní kostnice. Výsledky průzkumu nebyly jasně zřetelné a i přesto, že Santini dostal zprávu, že je podloží v poměrně dobrém stavu, rozhodl se nakonec, že bude stavba provedena na dřevěných pilotech (jako v klášteře v Plasech). Jan Blažej Santini dodal v roce 1721 vypracovaný projekt a v březnu 1722 se začalo nejen s bouráním stávajícího kostela, ale i s vlastní stavbou – 10. června 1722 byly zaráženy do země piloty a 4. července 1722 byl položen základní kámen nového kostela. Obvodové zdivo bylo postaveno ve dvou třetinách rozsahu již v roce 1722 a stavba zbývající části zdiva spolu se zastřešením byla provedena v následujícím roce. Roku 1722 byla ještě zbudována trojdílná krypta pod presbytářem, dokončená roku 1728. Hlavním stavbyvedoucím rajhradského kláštera byl jmenován brněnský stavitel František Klíčník (1677–1755), který hlavně z liturgických a funkčních důvodů upravil projektovanou loď – prodloužil presbytář do kterého přesunul mnišský chór. Stavba kostela svatého Petra a Pavla byla dokončena v roce 1737 a 7. června 1739 byl chrám vysvěcen olomouckým biskupem Jakubem Arnoštem Lichtenštejn z Kastelcorna. V roce 1739 byla hotová vlastní stavba a v tomto roce také ukončuje Klíčník své práce v Rajhradě. I po roce 1739 se pracovalo na vnitřní výzdobě kostela, autory výzdoby jsou např. Jan Jiří Etgens (1691–1757) a Ignác Lengelacher (1698–1780).
Stavba konventu a rajhradský klášter v 18. století
Po dokončení realizace budovy kostela se pokračovalo stavbou konventu a vlastních budov prelatury. Zatímco stavba kostela byla podle Santiniho návrhu provedena pouze s malými změnami, při realizaci dalších budov kláštera, došlo k podstatným změnám a posléze i opuštění Santiniho návrhu. Celkový koncept však byl zachován a dnešní rozměr kláštera odpovídá původním Santiniho představám, které byly upraveny následujícími staviteli kláštera podle stávající situace a momentálních finančních možností. V první polovině 18. století pokračovaly další stavební úpravy, došlo např. ke zpevnění vstupní fasády (1728) nebo vybudování menší mariánské kaple mezi kostelem a konventem (1748-1749). Beda Dudík ve svých dějinách uvádí, že roku 1763 byl chór kostela poškozen zemětřesením. Zmíněné zemětřesení bohužel není doloženo prameny, nezaznamenali ho ani současníci ani pamětníci a je možné, že bylo již roku 1753. Když Josef Anneis začal vypracovávat plány na opravu kostela a klášterních budov, datum poškození neuvedl, je spíše pravděpodobné, že se kostel se zemětřesením narušenou statikou rozpadal postupně. V roce 1765 žádal Otmar Conrad o pomoc s opravou a dostavbou ještě nedokončeného kláštera. Roku 1767 začala přestavba celého presbytáře, která se protáhla do roku 1773. Návrhy na opravu kláštera v této době vytvořil Josef Anneis nebo Franz Anton Hillebrandt (1719-1791). Autorem plánů hospodářských budov se pak stal zednický mistr z Moravského Krumlova Matyáš Jednuška.
Změny rajhradského panství v 19. století
Vlastní stavební vývoj kláštera probíhal od roku 1721 kontinuálně až do 19. století, kdy byl komplex kláštera definitivně doveden do dnešní podoby (bez původně plánovaného severního křídla). Stavební plány jsou velmi přesné a odpovídají dnešní situaci.
Protože byl rajhradský klášter postaven v bažinatém údolí nivy řeky Svratky a každoročně trpěl záplavami, věnuje se řada plánů regulaci řeky Svratky, projektováním odvodňovacích kanálů apod. K regulaci řeky Svratky došlo v roce 1848, napřímení řeky Svratky a vytvoření novodobého koryta řeky bylo radikální změnou říční sítě, která se je při porovnání novodobých a historických map jasně patrná. Od 1893 byl vystavěn nákladný vodovod vedoucí z návrší od Rebešovic.
Dalším významným zásahem do podoby Rajhradu a klášterního panství byla stavba železnice v roce 1838. Mezi Rajhradem a Brnem začal jezdit první pravidelný vlak na území ČR. První zkušební jízda vlaku s lokomotivou Moravia proběhla 11. listopadu 1838 a 15. prosince 1838 byla slavnostně zahájena pravidelná doprava Brno–Rajhrad. Dne 7. července 1839 byl zprovozněn celý úsek z Vídně do Brna.
Jednotlivé klášterní budovy
Konvent Santini koncipoval jako čtyřkřídlou budovu obklopující pravidelnou čtvercovou rajskou zahradu. Ve 30. letech 18. století byla dokončena stavba severního křídla konventu a přibližně v letech 1733–1735 pracoval Jan Jiří Etgens na výzdobě knihovního sálu a opatské jídelny. Do roku 1752 byl postaven celý konvent o čtyřech křídlech (v případě části chodeb a patra jižního a celého západního křídla však byla realizována pouze hrubá stavba obvodových zdí bez vnitřního rozdělení a zařízení místností, úplně dokončena byla tato část konventu až v roce 1838).
Prelatura byla na původních plánech rozdělena do tří křídel kolem kvadratického dvora o velikosti 49 x 46 m. Dnes stávající budovy jižního a západního křídla prelatury mají nejblíže k původním Santiniho plánům, i když i na nich se projevuje o něco zdobnější Klíčníkův rukopis. Jižní a západní křídla prelatury byla dokončena již před rokem 1750 a Santinim i později Klíčníkem projektované severní křídlo nebylo nikdy realizováno. Západní křídlo prelatury s velkým sálem bylo vybudováno do roku 1746 a samotná výzdoba prelatury probíhala za probošta Otmara Conrada (1729–1812), který si zde nechal roku 1765 zřídit novou osobní kapli a mezi lety 1781-1797 inicioval vybudování tzv. prelátského sálu / sněmovního sálu, vyzdobeného obrazy a grafickými listy, čímž položil základ opatské obrazárně. Díky němu byly reprezentativně a honosně vybaveny i pokoje prelatury určené pro užívání opata nebo hostů. Nacházel se zde např. kulečníkový sál, reprezentativní modrý sál, sály s tapetami (Tapetenzimmer, Zimmer mit roten Tapeten, Zimmer mit Papiertapeten), jídelna, nákladně vyzdobené hostinské pokoje nebo sněmovní sál (Graefliches Zimmer) a opatský byt, jehož součástí byla např. moderní secesní koupelna nebo soukromá kaple.
Klášterní zahrada měla být nedílnou součástí celého komplexu. Plány od počátku počítají s okrasnou zahradou, na kterou by navazoval anglický park a doplňovala by jí užitková a bylinková zahrada vysázená pro potřeby klášterní kuchyně a lékárny. Klášterní areál je od okolí oddělen dvěma řadami stromů, které v prostoru před prelaturou vyúsťují do široké aleje vedoucí k hlavnímu vstupu do kláštera. Projekty umisťují okrasnou zahradu do prostoru rajského dvora (nízký parter členěný cestičkami s kruhovým bazénem) a počítají ještě s další okrasnou zahradou ve vnějším prostoru mezi konventem a prelaturou. Náročnější úprava květinových záhonů je situována v rajském dvoře (rozvrh do čtyř čtvercových záhonů s různými variantami výzdoby s centrálním kruhovým bazénem). První realizované zahradní úpravy proběhly ve 30. letech 18. století, větší pozornost byla zahradě věnována koncem 18. století, kdy se dochovaly nejen plány okrasných záhonů, ale např. i drobných zahradních staveb - grotty, altánku atd. V 19. století pak byla okrasná zahrada nahrazena užitkovou štěpnicí a zelinářskou zahradou.
Hospodářské budovy byly nedílnou součástí rajhradského kláštera, proto byly často do plánů zaneseny.
Sýpka v Rajhradicích byla postavena ve dvou stavebních fázích: základní půdorys položený v letech 1717-1718, který byl literaturou připisován Santinimu, umožnil pozdější dostavbu do dnešní podoby. Sýpka byla postavena v bezpečné vzdálenosti od Rajhradic, aby nebyla ohrožena případným požárem městečka, neboť sloužila k uskladnění obilí z celého klášterního panství a její požár by tak měl nedozírné následky. Jde o monumentální stavbu, která je často zobrazována na grafických listech v pozadí vedut Rajhradu.
Mlýn „Strumen“ stojící mezi klášterem a městem Rajhrad se v dochovaných pramenech objevuje již v roce 1340, kdy se v listině probošta Vítka jmenuje mlynář Martin na mlýně Strumen. Majiteli mlýna byli benediktini, kteří ho po celá staletí rozšiřovali.
Mezi dvěma mlýnskými náhony stávala minimálně od roku 1639 vodní pila. Situována byla mezi horním a dolním klášterním lesem, měla jedno hnací kolo na horní vodu. Fungovala až do roku 1919, kdy byla zrušena.
Další významnou stavbou, která bývá na mapách okolí kláštera zachycena, je tzv. Pitrův most. Tento kamenný most byl podle plánů ing. Anneise postaven v roce 1760 za probošta Bonaventury Pitra, kamenný most se třemi pilíři a ledolamy zdobil kamenný kříž a 5 soch, jejichž autorem byl Nösmann, ty dnes lemují cestu ke vstupním nádvoří kostela.